Klarush blog

Pomalým krokem se blížím ke hřbitovu, kde máme sraz. Pobaveně se dívám na horní cestu, vedoucí ke stejnému místu, kde jde jeden z mých dobrých kamarádů se svou přítelkyní. Už se připravuju na jeho vtipnou průpovídku. …Jsem tu, stromy tiše šumí, je skoro jasno,ale celkem zima. Proto mě přítel překvapuje, že přichází jen v triku. Měsíc jsem ho neviděla, jediné, co je pro mě teď důležité je, abych ho pěvně chytla a políbila. Jeho objetí mi dodává přesně to, po čem denodenně toužím. Pocit štěstí, motýlci a andílci, pohled z očí do očí, poznání důvěry, bezpečí, zázemí, lásku. Ruku v ruce se jdeme projít. Na rozcestí potkáváme druhý, již zmíněný, pár. S nimi se domlouváme, že si to každý namíří na jinou stranu, abychom se nerušili. Rozesmátí se loučíme a každý jdeme svou vlastní cestou lásky.

Být s ním neustále, asi bych se zbláznila štěstím. Ale to se mi bohužel nikdy nepovede. Jediné, co se mi naskytlo za příležitost jsou dvě hodiny nerušeného sblížení s tímto úžasným klukem. Procházíme zelenou zdivočelou částí našeho městečka. Chvilku sedíme na nejvyšším bodě, odkud je vidět kilometry daleko. Jako malí spolu v objetí sledujeme vlaky jezdící z vedlejší vesnice sem a tam. Smějeme se každé věci, která nás napadá. Každé téma odděluje nekonečně dlouhý polibek. Na momentík se ztrácíme k západní části hřbitova, odkuď je vidět ten nejkrásnější západ slunce. Počasí tomu jen pomohlo. Okamžik, kdy slunce zapadalo byl ten nejnádhernější v mém životě. A to opravdu nejnádhernější. Asi každý, kdo někdy viděl romantickou zaláskovanou story, ví, jak to vždycky bývá. Ti dva spolu stráví celý den na výletě, večer jdou na skleničku a poté se poprvé políbí, na pláži, se šumícími vlnami pod nohama a úžasným zapadajícím sluncem za zády. Vždy jsem tyhle scény milovala, říkala jsem si, kéž bych to mohla také zažít. Splnilo se mi to, každému bych přála ten „magnifique“ pocit. Existovala jsem jen já a on, slunce … ani půda tam nebyla. Vznášela jsem se vysoko nad vším.