Cestou necestou
Poučení z toho, že jsou kluci z netu blbci jsem si už vzala, ale kdo řekl, že se nemůže zkusit všechno. Jeden večer když jsem si zase písala s kámošema na ajsku, mi napsal onen neznámý. Zjistila jsem, že moje číslo má od spolužačky ze třídy. Tak jsme si chvilku psali...no,chvilku, spíše každej den, kdy jsme se na netu potkali.
Proč mi vlastně napsal, jsem zjistila po chvíli. V našem městečku má tetu, ke které jezdí každý měsíc na vejkend. Už to mi dodalo odvahy a vzala jsem ho jako prima kámoše. Co řekl, udělal, jednu sobotu jsme se sešli a šli se projít. Využila jsem toho, že město nezná a zavedla ho na nejkrásnější místo, kousek od hřbitova, kde jsme si povídali. Potom jsme zamířili směrem pryč od domů a štrádovali si to po polní cestě směrem k lesu. Kecali jsme snad o všem, co nás napadlo.. byla legrace. Když jsme to otočili a šli zpět, vzal mě kolem pasu, už jsme hned byli oba otrlejší.
Zrovna zapadalo slunce, když mě políbil. Bylo to oboustranný. Oba jsme si uvědomili, že tohle není jen tak. Nevěřila jsem, že bude tak prima, ale byl. Nesnažil se mě nějak ztrhnout k něčemu, co bych nechtěla. Prostě jsme ruku v ruce šli dál ke kopečku, odkud je nádhernej výhled na okolí, se západem slunce to bylo jako v pohádce. Opřeli jsme se o sebe a společně si užívali pocit létání... Jo, bylo to jako v pohádce, ale nechci přehánět s dojemností. Bylo to prostě hezký.
Po chvíli nás ale začal trápit čas. Já měla být v určitou dobu doma a on mě chtěl jen pro sebe. Ještě pár minut jsme seděli na lavičce na okraji večerního města. Bylo vidět, jak všichni sedí u televize a užívají si sobotního klidu. Držel mě za ruku a svým palcem mi hladil můj. Bylo to moc příjemný a romantický. To, že měl na profilu na internetu napsáno, že je romantik a hledá dívku romanticky založenou byla opravdu pravda a skutečně to trefil.
Nevím jak jsem tam dlouho na něm ležela, ale byly to ty nejkrásnější minuty v životě.
Potom jsme se zvedli a šli ruku v ruce směrem ke mně. Povídali jsme si o Sadský a o lidech nám známých. Každou chvilku jsme se zasmáli svým praštěným hláškám. Prošli jsme přes náměstí, kde jsme zkritizovali pár staveb a lidiček.
Na moje očekávání v tomhle večeru, to bylo všechno tak dokonalý, že jsem si myslela, že sním. Ale tak co, nestěžuju si. Aspoň jsem prožila jednou pěknej den. :)
Před mým domem jsme seděli ještě asi hodinu. Potom jsme se složitě rozloučili, tím myslím, že každý krok dozadu, byl znamením, že se k sobě zase vrhneme a nepustíme toho druhého pryč. Telenovela jako vyšitá, ale tady nehráli italští herci, tady byli dva zamilovaní lidé.
Hned, když jsem došla domu, napsal mi zprávu tak nádhernou, že jsem se svalila na postel a snila.. o něm.
Od té doby si každý den píšeme, každý krok, každou hodinu o sobě víme. No, skoro vlastně. Te'd se mi zablokoval mobil, takže mi píše jen on. Slovíčka typu "Miluji Tě" nebo "Stýská se mi" čtu každičký den.
Oba víme, že taková láska vzniká jednou, a že máme štěstí, že nás to zrovna potkalo. Nejvíce mě asi dostalo, když mi napsal, že mně nechce ztratit. Od té chvíle ho miluju ještě víc než sebe a nevím jak je to možné... :D
