Nezapomenu
Nikdy jsem nebyla moc komunikativní, všichni mi říkali puťko a když jsem šla chodbou, cítila jsem na zádech ty vražedné pohledy mých spolužáků, kteří by mě nejraději ze školy vyhodili oknem... Tenkrát, ten osudný den jsem byla ale překvapivě v pohodě. Netuším čím to bylo, ale cítila jsem, že se něco stane... něco hezkého. Odpoledne se taky stalo. Jako skoro každý čtvrtek jsem čerpala v baru u školy nový síly. Už jsem se chtěla zvednout, ale v tom ke mně přistoupil nějakej kluk... znala jsem ho od vidění ,ale nevěděla jsem, kam ho přiřadit...
... " Ahoj, ty chodíš k nám na školu, že jo? Už jsem tě párkrát viděl, ale s nikým na chodbě nechodíš, tak jsem nevěděl do jaké vlastně patříš třídy." no jo... to je pravda, pokaždé jdu po chodbě sama..... nevím co mu odpovědět, nejsem nějak moc výřečná, nejspíš to ale zjistil. Sedl si ke mně a začal o sobě povídat všechno, na co si vzpomněl. Jak jsem ho poslouchala, postřehla jsem, že máme hodně společných vlastností... zjistila jsem, že bydlí na sídlišti, kde já bydlím taky. Má dokonce tátu, který pracuje s mou mamkou na poště. Je to náhoda?
Po malém posezení v baru, jsme se oba vydali domu. Petrovi se podařilo mně hodit do dobrý nálady a já, ani nepamatuju kdy naposledy to bylo, jsem mluvila o všem možným... rozpovídala jsem se o sobě, škole, koníčkách.. všem co se mně týče. Cesta nám plynula rychle.. Jediné co nás upozornilo, že už jsme skoro na sídlišti bylo cvrnkání světel u přejezdu. Závory klesly dolu a netrpělivý řidiči a chodci čekali, až přejede rychlík Praha-Brno. Nevím, co se potom stalo, zbytek znám jen z vyprávění.
.. rychlostí do mě narazil cyklista, který prostě nestihl zabrzdit. Tím nárazem jsem odletěla pěknej kus před závory. Dá se říct, že jsem vlastně částečně ležela na kolejích. Jenže, po kolejích jezdí vlak a ten vlak se momentálně ohromnou rychlostí řítil přímo na mně... Ale co by to bylo, kdybych neměla svého strážného anděla, který dal Petrovi do hlavy, že mně zachrání. Vrhl se pro mně. Nestihl to však úplně. Mně sice z kolejí odtáhl, jeho však ten vlak , ať už malinko, praštil nějakou vyčnívající částí do zad a on se svalil na zem a na místě byl mrtvý. Je pravda, já to přežila, ale člověk, který mně zachánil je mrtvý a já z toho mám černé svědomí... potřebuju pomoc, potřebuju se s tím vyrovnat. Co mám dělat? ...
Už jsem konečně zpět na pokoji, na mém květinami posetém pokoji. Všude samé vázy s růžemi, tulipány a mými oblíbenými kopretinami. Každý den mi někdo přinese nějaké kytky. Ať už to jsou spolužáci, kteří pochopili, že potřebuju hodně podpory, abych se vypořádala s nehodou a úmrtím jediného kluka, který o mně kdy stál, nebo také rodiče, babička, bydlící nedaleko od nemocnice, pan učitel na klavír. Všichni se snažili, abych na vše zapomněla a znovu začala žít. Pravda je, že jsem smířená s tím, že do konce života budu ochrnutá na levou rukou, ale pravdou není, že jsem smířená s Petrovou smrtí. Když jsem se před týdnem probudila z bezvědomí a zjistila jsem, že to nepřežil, ale že mi zachránil život, nemohla jsem si přiznat, že se to vůbec mohlo stát. Nikdo o mně nikdy nestál ,tak proč by mi někdo zachraňoval život, o jednu puťku míň, to by byl hned svět lepší. On to ale udělal, riskoval a nakonec i ztratil život pro nějakou holku, kterou oslovil v baru, pro holku, kterou vůbec neznal, pro člověka, který byl totálně smířený s tím, že ho nikdy nikdo nebude mít rád, pro holku, která sice toužila po tom najít si nějakého milého hezkého kluka,věděla však, že o ní žádnej stát nebude.... mohla bych pokračovat dál ,ale psychouš, jak se mu tady v nemocnici rádo říká, mi to zakázal. Nesmím na to myslet! Mysli na něco pozitivního, mysli na spolužáky, kteří tě podporují, mysli na dovolenou, kterou zanedlouho podnikneš s rodiči, vymysli si v podvědomí nějaký svůj imaginární svět, který můžeš každý den zdokonalovat a přidávat do něj nové a nové postavy a děje. Představ si, jak přijdeš domu, lehneš si na postel a přečteš si svojí nejoblíbenější knížku...
...ach jo, kdyby to alespoň tak fungovalo... já vím, někdy porušuju pravidla, někdy se mi vybaví jeho podlouhlý obličej s modrýma velkýma očima, jeho hnědé vlnité vlasy, které mu sahaly až po ramena. jenže ono se na takové lidi nezapomíná, nemůžu zapomenout na někoho, kdo mi umožnil poznat život ještě dál...
... Petře, nikdy ti to nezapomenu...