Nebezpečné rozhodnutí
Je noc...všude tma...vítr šustí spadaným listím...na cestu mi svítí jen měsíc, lehce zakrytý jedním z půlnočních tajemných mraků, podobající se hlavě nadpozemské bytosti.
Nikdy jsem neměla takový strach, každou minutu se zamýšlím, zda to bylo to správné rozhodnutí. Sama sice na povídačky typu hřbitovního strašidla nebo ducha zesnulého vojáka nevěřím, teď jsem však v situaci, kdy člověk myslí na každou hloupost. Na všechno co ho k tomu přivedlo, na začátky i na ten konečný verdikt, který nebezpečně odsouhlasil sám sobě. Přiznávám si to hned jak sem vstupuji, jsem blázen, který si zahrává s životem vstoupením do nadpozemské části pozemského světa. Tady nikdy nikdo neví, co ho může potkat...
... postupně jdu hlouběji, tento hřbitov jsem navštívila jen párkrát s babičkou mého kamaráda, které pomáhám udržovat hrob jejího zesnulého manžela. Nikdy mě nenapadlo, že to tady v noci bude vypadat tak hrozivě...
...na každém kroku se zastavuju a poslouchám ,jestli neuslyším něco podezřelého... nic... jen šumění korun jasanů, které tady podle pověsti kdysi před sto lety zasadil správce hřbitova, kvůli tomu, aby tu bylo závětří a květiny a věnce nepadaly ze hrobů zesnulých...
...najednou někde zaštěkal pes, lekla jsem se... bylo to, ale hodně daleko, tudíž to nemohl být správcův zesnulý pes Harry, který tu prý v noci hlídá hřbitov a straší nezvané návštěvníky, jako například vandaly a nebo také lidi, jako jsem například já, kteří se vydali na půlnoční procházku ,aby se přesvědčili o tom, že jsou schopni se nebát ničeho a nikoho... když jsem moje rozhodnutí zdělila kamarádovi, zůstal stát s otevřenou pusou a když se vzpamatoval, začal mi to vymlouvat, jak se dalo... já se však rozhodla podle sebe a nenechala se přemluvit.
A teď jsem tady a nevim vlastně, co dělat. Tak se půjdu kouknou na hrob dědečka mého kamaráda. Došla jsem na místo a zjistila, že někdo ukradl ten krásný věnec, co jsem vlastnoručně o víkendu vyrobila. No nic, říkám si, vyrobím nový...
Pomalu si začínám zvykat na to nebezpečně nedýchatelné prostředí, které mě zaskočilo. začínám si zvykat na ten strach, začínám i žertovat v duchu o tom, jak to budu vtipně všechno vyprávět kamarádovi, který mi nevěřil, že to dokážu... začínám se tu cítit dobře...
... najednou slyším však nějaké šustění, jde to od památníku J.A.Komenského... úplně ve mně mrazí, nevěřím tomu, že by tady nějaký duch byl... mám však pochybnosti, o kterých mně přesvědčí další šustění a přidušené rychlé dýchání... chtěla bych utéct, nejde to však... mám dřevěné nohy, zdá se mi, jak kdybych musela počkat na to, co se z té situace vyklube. Mám pocit, že se blíží konec toho odvážného večera.
... Chvilku se nic neděje, po pár vteřinách se ale zpoza rohu vysokého památníku vyřítil nějaký muž....první co jsem si uvědomila bylo, že to je živá osoba, není to duch...
...V dalším momentě jsem však ztratila ponětí o všem, cítila jsem jen takovou krátkou, ale velkmi prudkou, bolest na temeni...
Komentáře
Přehled komentářů
By mne zajimalo jestli by na ten hrbitov o pulnoci sla... =o)
....
(Didiiiiiiiiiiiiiiii, 26. 1. 2007 18:23)a pak???????????????? mimoto ja si myslim ze ten zacatek pravda je, pac me stacilo dys sem musela jit kolem jedny rano za strasnyho vetru nekam na pole pro nakou picovinu u babci a mela sem bobky u pr... zadku, a mela sem upe ten samej pocit..
Pravda nebo smyšlenka ???
(The Killer, 26. 12. 2006 22:26)Docela by mě zajímalo esli je to všechno pravda :)
Hezky
(Big boss Bonsei, 7. 11. 2007 21:44)