Klarush blog

Babí léto je ta nejkrásnější podzimní doba. Na každém kroku najdete něco,co Vám připomene, že už není léto,ale že je ještě dost času na to, vytahovat kulicha a rukavice. Tamhle Vám spadne na hlavu jablko, tamhle zase vidíte jak se po posečené louce prohání zaječí rodinka... čeho si však nejde nevšimnout, je listí... všude, na každé dlaždici chodníku vedoucího do školy, na každém autě stojícím před barákem vašich sousedů, tam všude jsou barevné lístky dubů, buků, javorů a dalších listnáčů, které se rozhodly, že na zimu shodí svojí zátěž a nechají na větvích nějaké místečko pro sníh.... Obloha je téměř bez mráčků, je jasno... Na obzoru někde tam směrem na západ jsou vidět první náznaky podvečera. Taková červenofialová duha obláčků, které, se sluncem v pozadí, tvoří nádhernou scenérii, připadá mi to jako ve snu...

Sedím na schodech před jednou z bytovek v našem městečku, doufám, že se nevyhrne z domu jeden opravdu nepříjemný pán, který tak nerad vidí, když tady sedíme, tady na těch schodech vedoucích,jak s oblibou říká, do JEHO! baráku... Je mi zima... nečekala jsem, že se tak ochladí, ale taky jsem pitomá, kdo by čekal nějaký převratný teploty na konci září??? (já)... Sedím a čekám, vždyť má přijít až za pět minut.Včera jsme se dohodli, že se tady sejdeme a pokecáme...

Naštěstí jsem po chvíli zachráněna...

"Ahoj! Tak jsem tu!" konečně ze sebe vydal, když ke mně přispěchal... "Ahoj!" odpovím mu a hned se zvedám,abych mohla protáhnout svý zmrzlý tělo. Při tom vstávání a snažení se rozchodit dolní zmrzlé končetiny, si všímám, že to dneska Lukášovi celkem sluší. "Tak kam půjdem?" zeptá se mně po chvíli. "No já nevim, třeba někam rovně, někam dojdeme!" "To máš pravdu, dojdeme do vedlejší vesnice, ale to ani není tak daleko, takže se nemusíš bát,že tě budou bolet nohy!" obratně a vtipně odpoví a já se zase po dlouhý době pořádně zasměju.Vlastně je pravda, že s ním se člověk nenudí, když jsem s ním tak se skoro vůbec nepřestanu smát... I když si ze mně dělá často legraci, mít u sebe člověka, kterej vás dostane do dobrý nálady za každých podmínek, je příjemný... je to takovej můj anděl smíchu...

"Ty seš pako!" zase jedna z jeho oblíbených vět,které proti mě používá, když mně chce vyprovokovat,abych ho nakopla nebo praštila... "Hele, nech si toho!" "Sim tě, co ti dělám?" vtipkuje, jako vždy. "Ale nic, tys seš ten nejhodnější človíček na týhle planetě!" "Až po vás slečno!" tak tohle mně zaskočilo a nedivila bych se kdybych se začala tak červenat, že by to poznal i v tý tmě,která už ovládla celý okolí...

Zapovídali jsem se tak, že jsme až teď zjistili přítomnost lesa, který se před námi tyčil... "Tak mně tak napadá, celkem mně bolej nohy, já bych si šel sednout.Co myslíš?" "Nic proti nemám..." sedli jsem si na jednu z asi pěti laviček,které tam byly vyrobené z pokácených stromů. Seděli jsme tam tak vedle sebe, sem tam jsme prohodili nějakou větu... Byl odsud vidět nádherně osvětlenej kostel na našem městském kopečku. Za ním se blyštila obloha s červánky... už zase jsem byla v nějakým snu, jen jsem tam nebyla sama... byl vedle mně člověk, od kterýho teď cítím důvěru, jakou jsem ještě necítila...

"Spadneš" vykřiknul a strčil mě. Strašně jsem se lekla, musela jsem se ho chytit kolem ramen, jelikož jsem díky jeho povedenýmu vtípku opravdu málem spadla. "Ty seš pitomej!" řekla jsem mu na rovinu. "Ale,ale... " nesouhlasil s tím, že bych si to o něm mohla myslet. Vymyslel to lišácky...

...pořád jsem se ho držela, to jsem zjistila až teď... 

...podíval se na mně a já jako bych věděla, co chce udělat, jsem se k němu malinko obličejem naklonila a on mně políbil...     

next part in future... =D