Pod mostem je nejlíp
Někdy mě to mrzí, někdy ne... dneska to bylo něco strašného. Nevěděla jsem jestli to udělat nebo ne... Mám? Nemám? Vždyť si to pokaždý zmákla! No tak, co to s tebou je...? To se mi ještě nestalo, abych od toho šla zpátky, potřebuju ty peníze!...
... "Terezo, Terezo...vzbuď se! Musíš do školy!" mamka mě pokaždé vyžene z postele, i když se strašně bráním. "Nikam nejdu, bolí mě břicho." já se nevzdám, opravdu mi není dobře. Mám depku... včera jsem to nezvládla, ty peníze, já je musím získat, ale vůbec se necítím na nějakou akci. Když se chci zvednout, zatočí se mi hlava, proběhne mi v hlavě poslední rok v obrázkách a neskutečně hnusných vzpomínkách... Všechno mě to pošle zpět do lehu... Jdu spát, já nemůžu... Jsem na konci svých sil... Jani, kde jsi? Tak moc bych ji teď potřebovala... Ale co žvaním, vždyť to mám všechno kvůli ní...a nebo ne? Já vlastně nevim. Nikdy jsem ji neznala natolik, teda já si to myslela, že jí znám, ale když udělala to, co mě do konce života zkazilo chuť žít, poznala jsem,že to nebyla ta Jana, kterou jsem znala, ale že to byl člověk mající problémy a starosti, nároky na ostatní, někdo se jí nezdál a ona kvůli němu hned zbourala svět... byla úplně jiná... celou tu dobu, co jsem se znali, mi lhala... Kdyby se alespoň zmínila o něčem, jenomže ona to ututlala, až se z toho zbláznila takovým způsobem, že si vzala život a mě tady nechala samotnou...
...no a jak jsem dopadla já? Ještě hůř než Jana. Jsem závislá na penězích, které dostanu a na penězích, které vezmu svojí mámě nebo ségře... Už ani ty pro mě nemají pochopení... je to ještě tak dva měsíce, co mi řikaly, že mi pomůžou se z toho dostat a zaplatí mi léčení, jenže to už bylo pozdě... Cigarety jsou pro mě teď ty nejlepší kamarádky, jen s nima můžu na Janičku vzpomínat v dobrém. Pokaždé jsme chodily pod železniční most dát spolu jednu cigaretu. Jenže co to tady melu? To nebyla ta holka, o který jsem si myslela, že mě nikdy neopustí, že za mnou bude při všem stát, a že spolu budeme slavit všechny narozeniny... to byla ta hnusná zmije, co si ze mě dělala někde uvnitř strašnou prdel a nesnášela mě... měla jen svoje a to si nenechala vzít. To bylo její!
Myslela jsem, že jí můžu věřit,ale ne... zklamala mě.
Já, nikdy jsem nevěděla, co to je mít kámošku, až když se objevila Jana, tak jsem začala žít ten správnej život... Nikdo nám v ničem nebránil. Všichni chápali,že jsme dvě ulítý holky, který nevěděj, co se životem... my to ale věděly, měly jsme svůj cíl.
... Teď když tady tak ležím, říkám si, vždyť se svět zatím nezbořil, vždyť ty nejseš ta špatná! Zvedni a začni něco, cokoliv, dělat...
...vstávám, zase se mi točí hlava, ale bojuju...
...oblíkám se a do pěti minut jsem v ložnici, mamka už vzdala přesvědčování,abych šla do školy a odešla do práce... nacházím, mně velmi známou, plechovku, sem si máma schovává všechny peníze,co uspoří... beru stovku a rychle utíkám pryč, z míst, který mi připomínaj Janu, tu Janu co mi lhala...potřebuju tu Janu, která se mnou chodila pod most užívat svobody...ano svoboda, to je přesně to, co teď potřebuju... svobodu...
... po pár minutách jsem narazila na první krámek, zašla jsem dovnitř a s přehledem jsem si koupila svojí nejoblíbenější značku cigaret. Chovala jsem se jako dospělá, mám to už za těch pár let nacvičené...
...vyrážím tam, kam mě to táhne... za chvíli už stojím u jednoho z pilířů železničního mostu. Tady to je: "Navždy kamarádky, na život i na smrt.Jana a Tereza" Jejich posvátnej nápis, je tu napsanej už tak tři roky... Přesně si na to vzpomínám, bylo to tenkrát za deště, šli ze školy rovnou sem. Poprvý tady zkusily cigaretu, obě najednou, ani jedna tu druhou v tom nenechala... Když něco, tak obě!
Rozdělávám krabičku... dlouho jsem tu nebyla a tak doufám, že déšť nevyplavil z jejich úkrytu zapalovače, které tam měly po celé roky schované. Naštěstí pod jednou dlaždicí jeden nachází...
...je strašně nervozní, má tak sinou depku, že by si kvůli jednomu popotáhnutí klidně podřezala žíly...
...konečně...
... klid, nervozita je pryč, ona to dokázala, je úplně v pohodě, jako vždy normální holka, která teď půjde domu , vezme tašku a vyrazí do školy, kde se omluví, že zaspala... Je jí tak fajn, všechno z ní spadlo, ... už nic neřeší...
...