Klarush blog

Pomalým krokem se blížím ke hřbitovu, kde máme sraz. Pobaveně se dívám na horní cestu, vedoucí ke stejnému místu, kde jde jeden z mých dobrých kamarádů se svou přítelkyní. Už se připravuju na jeho vtipnou průpovídku. …Jsem tu, stromy tiše šumí, je skoro jasno,ale celkem zima. Proto mě přítel překvapuje, že přichází jen v triku. Měsíc jsem ho neviděla, jediné, co je pro mě teď důležité je, abych ho pěvně chytla a políbila. Jeho objetí mi dodává přesně to, po čem denodenně toužím. Pocit štěstí, motýlci a andílci, pohled z očí do očí, poznání důvěry, bezpečí, zázemí, lásku. Ruku v ruce se jdeme projít. Na rozcestí potkáváme druhý, již zmíněný, pár. S nimi se domlouváme, že si to každý namíří na jinou stranu, abychom se nerušili. Rozesmátí se loučíme a každý jdeme svou vlastní cestou lásky.

Být s ním neustále, asi bych se zbláznila štěstím. Ale to se mi bohužel nikdy nepovede. Jediné, co se mi naskytlo za příležitost jsou dvě hodiny nerušeného sblížení s tímto úžasným klukem. Procházíme zelenou zdivočelou částí našeho městečka. Chvilku sedíme na nejvyšším bodě, odkud je vidět kilometry daleko. Jako malí spolu v objetí sledujeme vlaky jezdící z vedlejší vesnice sem a tam. Smějeme se každé věci, která nás napadá. Každé téma odděluje nekonečně dlouhý polibek. Na momentík se ztrácíme k západní části hřbitova, odkuď je vidět ten nejkrásnější západ slunce. Počasí tomu jen pomohlo. Okamžik, kdy slunce zapadalo byl ten nejnádhernější v mém životě. A to opravdu nejnádhernější. Existovala jsem jen já a on, slunce … ani půda tam nebyla. Vznášela jsem se vysoko nad vším.